BÁSNENIE V KORUNE STROMU ŽIVOTA

16. mája 2024

Foto: Matúš Plecho

Prof. Anna Hogenová

„Jsoucnaři vidí bytí jen v jsoucnech, ale i ta jsoucna, a, mimochodem,
i člověk jím jest, jsou zanořena v bytí jako v nevyhnutelné podmínce
možnosti obecně pojaté ex-sistence, protože všechna jsoucna vstupují
do svého zjevu jen díky bytí. O tom jsoucnaři nevědí a to je podstata
ubohosti naší technologicky vyspělé doby! Jaká zaostalost v tom
nejpodstatnějším, tedy v tom, na co jsme
tolik hrdí!“

.

prof. Anna Hogenová
filozofka

ROZHOVOR S PROFESORKOU ANNOU HOGENOVOU

Aby sme boli dôveryhodní, teda aby sme boli objektívni, aby sme hovorili aj o vzťahu filozofie a politiky, treba sa pozrieť aj na úlohu filozofie ako predstupeň politiky, nacistickej, marxistickej alebo eugeniky. Ono v tom myslení špičkových mozgov filozofov sa z filozofie rodí eugenika v 19. storočí, ktorá tu je doposiaľ. Heidegger kritizuje technologický svet odcudzenia. Ale tu sa presne, teda aj v tomto jeho období,  rodí technokracia, ktorá prišla z Kanady. Mimochodom, to bol dedo súčasného Elona Muska, volal sa Joshua Haldeman.

To jsem nevěděla.

Áno, v 30. rokoch, zároveň s transhumanizmom. A koronavírus, to bolo presne o tom, že práve koronavírus poodhalil našu budúcnosť a podstatu toho, o čom je technokracia. Oni totiž jasne ukázali princíp, na ktorom to funguje, s vedou sa nepolemizuje. Veda povie, to je ten digitus, veda povie áno alebo nie. Rúška, odstup, spolu to zvládneme. Vakcína je sloboda a podobné nezmysly. Čiže ukázalo sa, ako sa vedecké poznatky a následné odporúčania musia bezvýhradne poslúchať.

Mimochodom, hlasy v tých hypermarketoch o prikázaných nariadeniach, to bol ten orwellovský svet, keď som to počul. Príjemným hlasom vravel „spolu to zvládneme“, ale dávajte pozor, dva metre. A v tých hypermarketoch, to je niečo nenormálne, lebo človek si tam kupuje jedlo, kupuje si tam to a tamto, a zrazu prichádza ten Gestell, Big Brother kdesi zhora a práve tam, kde to najmenej očakávate. Tam zneli novodobé fašistické heslá, presne ako z koncentráku. A kto si to vtedy neuvedomil, ani za nacistického Nemecka by si to neuvedomil.

Tak teď jste se zase dostal k tématu, které je teda až děsivé. Děsivé, když to domýšlíte. Heidegger říká v Zollikonských seminářích, že věda je nová religióna. Nová vlastně, já se bojím, když jsou lidé věřící, tak se potom toho obávají, ale je to vlastně něco, kde ten člověk založí to své rozhodování na víře, které do něho někdo vsunul jako záminku.

Jedna vec je to náboženstvo, druhá zas fundamentalizmus.

Přesně tak.

Dogmatizmus.

Přesně tak. A tohle se právě děje a přichází to právě z těch technologií. Ty technologie jsou dělány tak, že v podstatě si z vás, aniž o tom víte, dělají otroka, protože neustále vylepšují způsob, jak máme používat ten počítač. Ale tím nás přivazují k nim samým, protože se jich na to musíme ptát, oni nás to musí naučit, nebo nám to musí někdo ukázat. Já jsem se s ajťáky teďka docela několikrát chytla, oni mně říkají: naše nové náboženství jsou inovace. Ale oni mají sloužit tomu uživateli, ty počítače. Ty počítače se nesmějí stát prostředkem, který toho člověka nutí neustále se soustřeďovat jenom na ty technologické, sukcesivní postupy jednotlivých aktivit těch prstů na tom počítači. Pokud se toto děje, tak ten člověk se stává opravdu, řekla bych, prodlouženým přístrojem toho počítače, poněvadž ho vlastně poslouchá. A jak se to neustále mění, tak ten člověk nemá čas se ani zamyslet nad sebou. Mimo to musí chodit do práce, starat se o rodinu atd. Takže pravý opak je důsledkem tohoto zářivého technologického progresu. Člověk má čím dál, tím méně času a neusebírá se, nepotkává sám sebe, nemůže vést rozhovor sám se sebou a tím pádem ani s tou společností jako s celkem. Nemůže ani vést rozhovor s tím přicházejícím bytím, kterého činí celým člověkem v tom smyslu, jak to vždycky říkal Schiller, že člověk je celý jen tam, kde si hraje. Ta hra je vlastně probouzením těch počátků, které znova přijdou do té přítomnosti, ale zrodí se poprvé a naposled. To znamená, zase potom se zavinou samy do sebe, proto jsou to počátky. Kdežto ty začátky, které ta věda neustále popisuje, to je ta vědecká deskripce těmi metodologiemi, které jsou naprosto zákonité, pokud to neděláte, tak prosto vypadnete. Ta věda, ta nevidí počátky vůbec, ta vidí jenom začátky. A začátky jsou příčiny a příčiny jsou při činu. A činy jsou v prostoru a čase. Ale my potřebujeme to, co je transcendující, přesahové, přesažné. Člověk na to má, aby přesahoval ta jsoucna a jejich praktické významy a funkce. Ale toto, to přesažné, se vlastně vůbec tou školou neprobouzí. Podle nás tahle ruka je něčím fantastickým, že dokonce ti fenomenologové, jako Merleau-Ponty a další, říkají, že není pravda, že by tělo mělo ruku, ale ruka má tělo. Ta intence do světa, ke kterému patříme jinak než subjekt a objekt. Jinak, my soupatříme se světem. Ten svět z nás vytvořil člověka, který má dvě ruce, dvě nohy, má dvě oči, jeden nos, dvě uši atd. My jsme vlastně bytosti, které byly z toho světa takto vytvořeny, zrozeny, čili my soupatříme se světem, my nejsme pány nad tím světem. A ta ruka nás vede v tom světe jsoucen, ale my máme ještě prodlouženou ruku té skutečné ruky, ta není vidět – a to je řeč. A tou řečí my můžeme transcendovat a potkávat posvátné a ztotožňovat se s tím posvátným. Protože když vidíme, jak to říká krásně Kant, když pociťujeme vznešenost při pohledu na noční nebe, které je plné hvězd, a my jsme někde sami a najednou cítíme tu zvláštnost, která námi jakoby probíhá jako elektrický proud, že nevíme, kde se končí ten svět, on je překrásný v té noci, tak to je chvíle, ve které… – Kant tvrdí, že se setkáváme s absolutnem, které bylo v nás probuzeno vznešeností té nebeské klenby. Čili my jako lidé máme v sobě absolutno v tom noumenu, jak nám to Kant vykládá. Ale ono musí být probuzeno něčím a to se dneska vůbec neděje. Naopak, ty děti se vychovávají a vzdělávají jenom pro praxi, pragmaticky. Pragmatičnost je nejvyšší ideál, dokonce i na pedagogických fakultách tady v Praze. Praxe, praxe, praxe, hlavně ne teorie, hlavně ne filosofie, potřebujeme třeba politologii, sociologii, gender studies a nevím co všecko, ale jenom ne myslet myšlené, poněvadž to je toxické.

To je nebezpečné.

To je nebezpečné.

Okrem filozofického konceptu nachádzania samých seba sú tu teda aj koncepty Jungovho kolektívneho nevedomia ako prameňa, z ktorého pijeme. Sú to napokon aj šamanské techniky prekračovania sakrálneho a toho profánneho sveta, rozšírené stavy vedomia už v protonárodoch cez psychoaktívne látky alebo napokon aj cez mysticizmus raného kresťanstva cez praktiky zmenených stavov vedomia. A to nehovoríme o fenoméne dvetisícročnej tradície eleuzínskych mystérií, na ktoré sa ako na životný zážitok odvolávajú najväčšie postavy myslenia v staroveku.

Přesně. Ten mystagog, což byl chlapec, který byl vybrán, on byl vlastně, v Eleusině třeba, tím terapeutem, to byl ten, který ho vlastně zasvěcoval, terra je země. Ovšem tohle, co vám teď říkám, to se jenom v té filosofii říká vždycky v uvozovkách, takže nemáme k tomu žádné pořádné prameny. Byl zaveden vlastně do těch jeskyň pod zemí, kde musel každou buňkou prožít tu tmu, což je vlastně princip Gaii, a pak byl těm terapeutem vyveden na světlo. On vůbec neviděl, byl tam třeba týdny, měsíce tam dole a najednou ho vyvedl na světlo, dejme tomu v poledne. A to ho úplně oslepilo. A teď prožíval to, co je nevyhnutelné k tomu zasvěcení, znát rozdíl mezi tmou a světlem. Protože to světlo, to jsou nebesa, ta tma, to je ta země, jako je jin a jang. A tyto dva principy musel ten chlapec, ten mystagog vydržet. Vydržet a pak se teprve mohl stát bytostí, jež by mohla rozhodovat o druhých lidech. A to je ta ontologická nouze, která se vlastně v té Eleusině takovým způsobem prováděla, ale přesně to nevíme, jak říkám.

Nadviažem teda na to: máme dva strachy zo života, tieto dva strachy, strach zo života, to je tá ontická núdza. A potom tu máme strach zo smrti, ontologická núdza. Strach je však nevyhnutnou esenciou nášho sebapoznávania. My však smrť popierame, najmä v dnešnej dobe, my sa s ňou nechceme stretávať, máme tu zariadenia, ľudí, nechceme vidieť mŕtvolu – rozlúčime sa, a ideme preč. Smrť, strata najbližšieho, vyrovnávanie sa s tým, to je dasein a preklenutie straty cez ďalšie a ďalšie znovuvzhliadnutia. Láska, tá v skutočnosti smrť prekonáva. Ja hovorím, že milovaní žijú večne. Už v chýbaní tých najmilovanejších s nimi nadväzujeme ten najintenzívnejší kontakt.

Výborně. Lépe bych to neřekla. Když nám chybí ten, kdo nám umřel, tak to chybění je způsob jeho existence.

Prítomnosti.

Je to to přítomnění jeho. Mně bylo, třeba když zemřela babička, 13 let a já vlastně v jejím dasein, v bytí teď a tady, jak voněla ta kuchyň a jak byly pohádky, písničky, to všecko se ke mně vrací.

Ako ste s ňou spali v posteli ako malá.

Přesně. Jako malá. A já jdu po těch schodech a cítím, jak vrzali, byly dřevěný.

Ja to mám to isté s mojou babičkou.

Tak, to jsou ty počátky. To jsou ty počátky, který pak člověka drží v tom životě, až chodíte venku, říkám ,babi, já ti děkuju‘.

Oni sú tu, tu sú. Tá prítomnosť je nespochybniteľná, pretože o nich teraz hovoríme.

Přesně tak.

Prítomnosť. Ako vieme tú prítomnosť chytiť? Takto, že ju cítime.

Ano, cítíme ji.

Príroda a stromy. Aj u vás sa často objavujú témy najvrúcnejších stretnutí so šťastím, ktoré predstavuje naplnenie dobrom v tíšine duše, v galéné tés psyché, a tá k nám ešte viac ako zurčaním prameňa vstupuje v šume lístia stromov, odtiaľ ten Hölderlin. Teraz som sa nedávno tiež do neho zahĺbil, vďaka vám. Posolstvo bytia, a je to tak aj v mytológiách starých kultúr a animistických kmeňov, ktoré všetky opisujú strom života s koreňmi v nebi a s korunou smerujúcou k zemi ako počiatok, ako otca aj matku všetkého stvoreného. A ak nad tým rozjímame, je to symbol existencie potvrdzujúci svoju podstatu vznešeným mlčaním. So stromami máme dve kľúčové skúsenosti, teda ja aj vy. Ako malý chlapec som chodieval na hodiny klavíra cez taký park. Vtedy (bolo to na prelome 70. a 80. rokov) sa vôbec nehovorilo o stromoch a objímaní. Mal som tam vtedy jeden strom. Je tam pravdepodobne doteraz, nekontroloval som to, bol v jednom malom mestečku. Chodil som tam na klavír a objímal sa s mojím stromom. Bolo to spontánne, autentické, rozprával som sa s ním niekoľkokrát za týždeň. O niekoľko dekád neskôr, bolo to opäť v súvislosti s hudbou, keď sa u mňa na chalupe v horách nahrával hudobný album. Cez prestávku som vošiel do hlbokého lesa s majestátnymi bukmi a vtedy som si opäť hlboko uvedomil, že všade vôkol mňa sa vypínajú živé bytosti, ktoré vnímam rovnako ako oni mňa.  Bolo to fascinujúce a ja už viem, že stromy cítia bolesť, strach, dokážu spolu komunikovať, sú prepojené aj sústavou podzemných húb. Zrazu som v nich spoznal celé šelestiace spoločenstvo. A niektoré sú si dokonca také blízke, že odumrú, ak zomrie ten vedľa nich. Stromy sú spolu so zvieratami trvalou súčasťou môjho života v ústraní. Ako je to s vami a s dévami stromov?

Stromy já mám taky hrozně ráda. Stromy a nebe. Já jsem ale vždycky tak nějak měla ráda stromy. A pak jsem četla od Patočky, ten tam taky píše, že je možné mluvit se stromy jako se sobě rovnými, protože na nich vidíte tu intenci, jak se vzpínají k tomu nebi, jak jsou strašně zkroucení, jak vyhmatávají ty větévky, ten prostor, to slunce, aby měli ten vítr, ale zase ne moc. A vidíte v nich ten život. A to je něco, co je ale pravdivé. To je to vyrvání vlastně toho kmene s těmi větvemi a větévkami z té země, kde zase přesně ty kořeny dělají totéž, co dělají ty větévky, jako vyhmatávají nejlepší místo, kde by dostali živiny, vodu z té země. A tak vlastně propojují opravdu tu zemi s tím nebem tak, že pak porozumíte tomu, čemu se říká hieros gamos, posvátná svatba nebes a země, která ten strom vlastně počátkuje a je to na něm vidět, on nelže. A to, že jsou ty stromy. A kolikrát se dívám na stromy, oni jsou skoro stejně velký, jsou třeba na takovém svahu, jeden za druhým, ten poslední třeba skoro u vrcholu, jak oni rostou, jak jsou v podstatě po jedné linii, jak si musí prostě dopřávat tolik živin a té vody, aby tam všichni mohli přežít.

Ony majú dokonca v sebe tú empatiu, že sa neprerastajú. Sú v rovnakej výške, aby k tomu druhému mohlo dopadať to slnko. Ony vnímajú, že odtiaľ potiaľ.

Ale to je rozhovor beze slov. To je to říkání.

To ma na tom fascinuje.

Mě taky. Proto tu přírodu nemůžu pochopit jako předmět k popisování, jak to vlastně dělá ta věda, ale je to něco, je to prostě úžas.

Je to mimo toho karteziánskeho konceptu, keď Descartes svojim žiakom ukazoval: pozrite sa, ako funguje tento pes. Rozrezal ho, tam stlačil niečo v srdci a to myklo nožičkou. Veď je to ten hodinový stroj, to je ten karteziánsko-newtonovský princíp veľkého orloja sveta. Keď zostupujeme hlbšie a hlbšie do temných vôd smútku a strastí, všetkých tých vážnych vecí, o ktorých sa bavíme – aj napriek tragédiám bytia, ktoré sú nevyhnutnou súčasťou toho, aby sme samotnému bytiu porozumeli, podstatou toho všetkého je stále nejaký pozitívny náboj. Ja stále hlboko vnútri cítim, že nech už je to akokoľvek, vždy to dopadne dobre.

Na konci je to hluboké smíření. To je právě ta tišina duše, protože ten člověk právě přes ty tragédie, přes blízkost třeba smrti, což je podstatou ty ontologický nouze, se dostal k tomu celku, který nemá ty okraje, dostal se k tomu bytí, které je neuvěřitelně uklidňující, protože ono je mimo prostor, mimo čas, poněvadž prostor a čas se z něho ukazují. A najednou přestává mít strach z toho, že ten život opustí, protože pochopí, že život je víc než smrt, a taky pochopí, že umřít může jenom to, co předtím žilo. A protože je to tak, že umřít může jenom to, co předtím žilo, tak ta smrt není důležitější než život. Naopak, ona je podřízená tomu životu. Totéž jako je láska, nenávist atd., čili je možné prožívat tu tišinu duše jako hluboké smíření s těmi protiklady, které jsou navzájem protikladné, nikoliv za sebou, jak to bylo v marxizmu, ale jsou současně protikladné. A že my lidé jsme součástí této harmonie afanes, neboli harmonie nezjevné, kterou se můžeme skrz tu řeč, jež je tou prodlouženou rukou naší anatomické ruky, dostat ke vhledu do tohoto smíru, do té harmonie tohoto světa a odcházet i z toho světa docela jako rádi. I to je možné.

AUTOR: Tibor Eliot Rostas

Zanechajte nám komentár

Predchadzajúci článok

Spravodajstvo

Harabin navrhol rozpustiť Progresívne Slovensko

Harabin chce rozpustiť Progresívne Slovensko. Podľa jeho slov nesú politickú zodpovednosť za atentát na Fica Štefan Harabin je kandidátom koaličnej ...

Nasledujúci článok

NÁZOR

Kríž slúži na skryté účely | Hana Blochová

Hana Sar Blochová autorka najnovšej jej poslednej knihy „Strážkyně pamětí“ a Robin Čumpelík Je to poníženie národa – samozrejme sa ...
FILOZOFIA BYTIA

Anna Hogenová: Pravda, Príroda, Láska, Filozofia

S filozofkou a fenomenologičkou Annou Hogenovou o vrtkavosti pravdy, koncepte vojny, ľudskej morálke, vzťahu človeka k prírode a v neposlednom ...
FILOZOFIA BYTIA

Anna Hogenová: 💥 ODKAZ po ATENTÁTE? Ako to ustáť?

Anna Hogenová a jej netradičný pohľad z hĺbky duše / & odpovede💥 Zaujímavý pohľad českej poprednej filozofky a fenomenologičky na ...
FILOZOFIA BYTIA

Rozjímanie o živote s múdrymi ženami Annou Hogenovou a Clarou Lewitovou - Duše K

Pútavé rozprávanie Jaroslava Duška a jeho hostí Anny Hogenovej a Clary Lewitovej + beseda s divákmi Koncept telesnosti – Karteziánsky ...
FILOZOFIA BYTIA

Klamstvá v každodennom živote...​

Prieskum medzi 316 obchodnými a marketingovými manažérmi, ktorý uskutočnil časopis Sales and Marketing Management, ukázal, že „45 % manažérov počulo ...
FILOZOFIA BYTIASpravodajstvo

Hana Sar Blochová: Svätý Grál a najstaršia história grálskych rodov na Zemi 

Hana Sar Blochová hovorí o Svätom Grále a jeho hlavnom prínose pre Zem Opisuje najstaršiu históriu grálskych rodov na Zemi ...
FILOZOFIA BYTIA

Kryštály, kryštálová mriežka Zeme, kryštálová sieť Čiech a Moravy - Hana Sar Blochová

Hana Sar Blochová: Kryštály, kryštálová mriežka Zeme, kryštálová sieť Čiech a Moravy v rozhovore na TV Klenoty života 💜 Kryštály ...
FILOZOFIA BYTIA

ČO NÁS ČAKÁ ĎALEJ? - Soňa Peková

Soňa Peková a Tomáš Lukavec v pokračovaní rozhovoru na tému „vo svetle pravdy“ – pozvánka do novej dimenzie Všetko naokolo ...
FILOZOFIA BYTIA

Súboj SVETOVÝCH ELÍT s OBČANMI - "Caesarizmus superbohatých"

PETR ROBEJŠEK: Ako prebieha súboj elít s občanmi, prečo ten nepokoj v Európe a protesty poľnohospodárov a prečo Green Deal ...
FILOZOFIA BYTIA

Rozhovor nielen o náboženstve - Anna Hogenová

Rozhovor nielen o náboženstve: filozofka prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc s psychológom Petrom Živným Dedov – Teplice nad Metují, 29. augusta 2023, ...